Vakoveverka létavá (Petaurus breviceps) je drobný vačnatec dlouhý něco přes třicet centimetrů, z toho téměř dvě třetiny délky připadají na ocas. Létací blána je natažená mezi posledním prstem přední končetiny po první prst končetiny zadní. Je aktivní hlavně přes noc, ve dne spí.

Obývá rozlehlá lesní teritoria tropické Austrálie. Vyskytuje se v sedmi poddruzích. Vyznačuje se nočním způsobem života a tvorbou sociálních skupin tvořených až osmi jedinci. Skupina se obvykle skládá z rodičovského páru a jejich potomků. Dominantní samec značkuje výměšky pachových žláz členy skupiny a teritorium. Při výrazném chladu a nedostatku potravy mohou upadnout do krátkého hlubokého spánku (torporu)

Samci dosahují hmotnosti 100-160g, samice pak 80-135g. Tělesná délka je v průměru 16-21cm a dalších 16,5-21cm připadá na ocas. Ocas je chápavý a vakoveverky jej někdy používají k přenášení materiálu na stavbu hnízda. Prsty pánevní končetiny jsou částečně syndaktylní, to znamená, že 2. a 3. prst jsou částečně srostlé. V přírodě se dožívají 4-9 let, v zajetí pak kolem 15 let. Srdce je až o 30% větší než u srovnatelně velkých placentálních savců, zato má o trochu nižší frekvenci (200-300 úderů za minutu). Teplota v kloace je 34-35 °C a v konečníku okolo 37 °C. 

Jako většina malých vačnatců mají i vakoveverky soumrační a hlavně noční aktivitu. Den tráví spánkem v dutinách blahovičníků (eukalyptů), které si vystýlají eukalyptovými listy (pozn. eukalyptové listy mají léčivé účinky a používají se i k čištění vzduchu). Vakoveverka létavá P.breviceps preferuje dutinyEucalyptus grandis s kmenem širším než 40cm, dále druhy eukalyptů ze skupiny „ironbark“, jejichž specifickým rysem je hluboké zvrásnění kůry. Stromy s hladkou kůrou využívají méně, preferují spíše staré stromy s širokým obvodem kmene.

Jsou obratní skokani a díky velkým kožním blánám mezi hrudními a pánevními končetinami dovedou plachtit až na vzdálenost 60m. Vakoveverka létavá na rozdíl od větších příbuzných preferuje uzavřené koruny před otevřenými patry, většinu času tráví v dolním patře obsahujícím akácie. V přírodě putují na velké vzdálenosti, protože se živí mízou různých druhů eukalyptů v závislosti na ročním období a lokalitě.

Vakoveverka létavá preferuje střední patro vegetace, kde plachtí na krátkou vzdálenost. Průměrná délka letu je okolo 20m. Nejdelší lety mohou dosáhnout až 60m. Schopnost řídit let jim umožňuje provádět obraty a vyhýbat se stromům. Kompletní otočka (ve tvaru „U“), kdy vakoveverka přistane na stejném stromě, byla několikrát pozorována. Vakoveverky navíc vytvořily ve vaku vertikální přepážku, která dělí vak na poloviny, čímž se mláďata rozdělí, takže přistání na ně nepůsobí tak negativně. Schopnost plachtění se vyskytuje u nektarivorních vačnatců, protože potřebují v lese putovat na delší vzdálenosti než býložravé druhy. Patagium samotné má kromě létání řadu funkcí - v pasti lapená Petaurus gracilis (vakoveverka mahagonová) byla pozorována, jak si při dešti přetahuje patagium přes hlavu jako deštník. Dále bylo pozorováno, že používají patagium jako přikrývku, do které se zabalí, aby zabránily tepelným ztrátám.

ROZMNOŽOVÁNÍ:

Samice jsou sezónně polyestrické. Rozmnožování se v Austrálii odehrává od června do listopadu. Mláďata se rodí na jaře, kdy je dostatek hmyzu. Skupina je polygamní s jedním dominantním samcem (skupina v hnízdě obsahuje až 7 samců a samic s jejich mláďaty. Samice produkuje v přírodě až 2 vrhy za rok. Březost trvá 16 dní a obvykle se rodí dvojčata. Mláďata po narození putují do vaku za pomoci matky. K náročnému zdolání vzdálenosti mezi kloakou a vakem jim pomáhá vyvinutá hrudní končetina obsahující metacoracoid, ze kterého se později stane coracoid na lopatce. Po přisátí bradavka oteče a zajistí tak těsné spojení s mládětem. Mláďata se bradavky pouští po 40 dnech a po 70 dnech poprvé vylézají z vaku (do hnízda), matka mláďata odstavuje po 120 dnech. Ve 200-ti dnech (7 měsících) se stávají samostatná a po roce opouští skupinu. Pohlavní dospělosti samec dosahuje po 12 měsících věku, samice již po 8 měsících. Samice krátce po porodu přichází do říje a může být znovu oplozena. Během vývoje mláďat ve vaku je samice schopná fetální diapausy - tzn. že vývoj nových mláďat v děloze umí pozdržet, dokud mláďata ve vaku nejsou dostatečně odrostlá. Samice je schopná produkovat různými bradavkami různé mléko a tak kojit mláďata různého věku. Mláďata přijímají imunoglobuliny v mléce až do odstavu.

KOMUNIKACE:

Vakoveverky jsou pověstné svým rozvinutým sociálním chováním. Komunikaci mezi jedinci lze rozdělit na zrakovou, pachovou a zvukovou. Zvukové projevy - vakoveverky mají širokou škálu zvukových signálů, která je srovnatelná s opicemi. Je známo přes 10 specifických singálů s jasnou funkcí ve frekvenci slyšitelné lidským uchem, je však možné, že používají i ultrazvuk. Mezi používané zvuky patří cvakání zuby, syčení, poplašné štěkání, volání opuštěných mláďat, hlasité zvuky při boji, lovu a agresivním chování, uklidňující zvuky, které vydávají při čištění v hnízdě a při krmení. Překvapivě hlasité hluboké zvuky s odstrašující funkcí vydávají pouze ve stromových hnízdních dutinách (úkrytech), které jejich hlasitost ještě zvýší. Dorozumívání pachovými signály se jeví jako stejně důležité. Obě pohlaví mají pachové žlázy, kterými se potírají. Své teritorium značí močí. Optické signály tvoří nápadné esovité kroucení ocasem při zpozorování nové podnětu a potenciálního nebezpečí na zemi. Nebezpečí přicházející z korun stromů obvykle značí štěkavým voláním a přitisknutím k podkladu. V hnízdních dutinách lze pozorovat vzájemné probírání srsti - tzv. „grooming“.

POTRAVA:

Vakoveverky jsou všežravé a složení jejich potravy se významně mění v závislosti na dostupnosti jednotlivých zdrojů. Ve vlhkém období (podzim a zima) se živí především mízou (kaučukem) eukalyptů a akácií a květním nektarem z rostlin: Eukalyptus, Banksia, Acacia, Solanum aviculare, pylem, medovicí a hmyzem uvězněným v míze. Po zbytek roku se živí především členovci a příležitostně malými obratlovci. K získávání mízy stromů mají speciálně upravené dolní řezáky, kterými rozrušují kůru a pletiva stromů. Hmyz lapený do vytékající mízy akácií je konzumován s mízou. Oblíbený strom je Corymbia terminalia, Eucalyptus terminalis - jeho červená krystalizovaná silice přitahuje termity a mravence. Dalším oblíbeným stromem je Eucalyptus viminalis produkující „mannu“ - žlutou mízu s deposity bílého cukru, kterou strom produkuje v místech zranění hmyzem, vačnatci nebo ptáky. Pro vytahování hmyzu z děr mají speciálně upravený 4. prst ruky. Zvětšené slepé střevo jim pomáhá v mikrobiálním trávení komplexních polysacharidů z mízy akácií. Příležitostně se živí malými obratlovci, jako jsou nocující pěvci, ptáčata a ptačí vejce.

CHOV:

Vakoveverky jsou nejčastěji chovanými vačnatci v zájmových chovech. Jsou náročné na čas a podmínky chovu, typická „time consuming animals“. Vakoveverky jsou velice společenská zvířata a nesmí se chovat jednotlivě, protože vyžadují každodenní několikahodinový sociální kontrakt, který jim žádný chovatel není schopen nahradit (ve státech s pokročilou úrovní welfare je samostatný chov zákonem zakázán). Jedinci držení samostatně jsou klinicky deprimovaní a brzy se u nich rozvíjí syndrom sebezraňování automutilace. Nejvhodnější skupina je dospělý pár s mláďaty. Jedinci bez dostatku pohybu a socializace mohou být agresivní. Samci bez adekvátní stimulace v socializačním období se mohou stát agresivní vůči člověku (kastrace může odstranit agresivitu, ale nezabrání značkování). Jsou agresivnější během období rozmnožování a mohou bránit hnízdo. Během procesu ochočování (socializace) by měl s nimi chovatel strávit minimálně 2h denně.

KRMENÍ V ZAJETÍ:

Dieta vakoveverek by se měla z 50% skládat z mízy a nektaru (nejvhodnější náhrada je Leadbeater's diet) a z 50% z členovců. Následující složky by měly představovat méně než 10% diety: ovoce, zelenina, ořechy, semena slunečnice a dýně, ovocné juicy a přesnídávky. Podáváme je pouze jako odměnu a ve velice omezeném množství. Dieta postavená na ovoci a zelenině je škodlivá, protože obsahuje nevhodné bílkoviny a má nedostatek vápníku nebo jeho nevhodný poměr. Časté krmení ovocem vede k osteoporóze a periodontálním onemocněním a patří tak mezi nejčastější příčinu onemocnění u vakoveverek. Ačkoliv vakoveverky rády přijímají ovoce, semena a ořechy, nejsou tyto přirozenou složkou jejich potravy.

Doporučená dieta dle Dr. Cathy Johnson-Delaneyové: 50% Leadbeater's mix + 50% insektivorní dieta + odměny a zpestření diety

• Příprava Leadbeater's diet (umělý nektar vytvořený původně pro vačnatce Gymnobelideus leadbeateri.

150 ml vody, 150 ml medu, 1 oloupané natvrdo uvařené vejce, 1 lžíce rozmixovaných namočených ovesných vloček, l čajová lžička vitamínů a minerálů (lze zakoupit vápníkové tablety bez fosforu v lékárně nebo použít směsi pro ptáky). Směs se promíchá mixérem a podává v dávce 1 polévková lžíce na vakoveverku a den. Zbytek směsi lze zamrazit.

• Insektivorní dieta by se měla ideálně skládat ze 75% z cvrčků, sarančat, můr, zaviječů a brouků, z 25% z moučných červů a kukel much. Denní dávka hmyzu je 12 moučných červů nebo 4 housenky zaviječe. Jako část insektivorní diety lze podat granule pro koťata. Pre-loud hmyz získáme zakoupením běžného hmyzu v obchodu s krmivy (cvrčci, sarančata, mouční červy, zavíječi) a krmením hmyzu po dobu jednoho týdne zeleninou bohatou na vitamíny a vápník. Hmyz lze před podáváním posypat vápníkovým a vitaminózním přípravkem. Preferujeme tvrdý dospělý hmyz před měkkými larvami, kvůli prevenci periodontálních onemocnění.

Jako odměny lze použít ovoce (ne více jak 1 lžičku), pyl, pre-loud hmyz nebo hmyz oprášený ve vitaminozním a minerální přípravku. Listová zelenina je vhodným zdrojem vlákniny.

Vhodným doplňkem jsou kvetoucí eukalyptové větve. Arabskou gumu smíchanou s přidaným vápníkem a s nektarem lze roztírat po větvích nebo plnit do krmítek a děr ve větvích. Takové krmení napodobuje přirozené krmení, lze do něho přidat kousky hmyzu. Žádná z komerčních diet pro vakoveverky se nezdá dlouhodobě vhodná, ale studie na toto téma stále probíhají. Komerční nektar pro lorie nebyl prokázán jako vhodný.

zdroj Wikipedia