Historie našeho stádečka se píše od roku 2010, kdy jsem si nechala z Holandska přivézt klisny miniponíků a jednoho hřebce. Měli jsme nádhernou farmu na samotě kousek od Prahy, s velkým pozemkem. V roce 2011 jsem ke stádečku dokoupila ještě jednu jednu kobylku od chovatele v Čechách a narodil se nám hřebeček Myšák po cizím holandském hřebci minipony. Krásného domova si ale poníci užili jen jeden rok a poté jsem se z rodinných důvodů musela se všemi zvířátky odstěhovat na pomezí Vysočiny a Jižní Moravy do Jaroměřic nad Rokytnou, do místní části Popovice. Historický statek s velkou stodolou a zahradou nedaleko většího města se zdál být ideálním místem pro život. Okolo pole a louky, říkala jsem si, že nebude problém pro poníčky sehnat pastvinu, protože zahradu obsadili mí dva teplokrevníci Sam a Symbol. Ale ač jsem byla v nouzi a přišla jsem sama se dvěma malými dětmi, tady jsem bohužel žádnou podporu nenalezla. Chování místních starousedlíků hraničilo skoro až s nenávistí a koupě jakékoliv pastviny byla nemožná. Dokonce mi tu někdo zabil 4 bílé samice pštrosa nandu pampového. Vždy když jsem si cokoliv domluvila, díky intervenci místních ze všeho sešlo a každý se mi bál cokoliv odprodat, aby s nimi neměl problémy. Došlo dokonce i k výhružkám ublížením na zdraví.........co k tomu dodat. Prostě naplaveniny nejsou vítány. Středověk neskončil, středověk trvá......Důvod takového chování je mi dodnes neznámý. Poníčci tak byli nuceni trávit čas na mnohem menším prostoru a trávu jsme jim vozili v létě jen nasekanou, protože jsem dostala zákaz pasení na pozemku, který jsem si pronajala od města. Dřina navíc, ale alespoň něco. I v Praze v některých částech blízko centra používají zvířata na výpas trávy, ale tady na vesnici, se musí jen sekat a odvážet pryč. Jsou tu divní lidé.

Takže jsem s velkou radostí a s velkými nadějemi vyhrála v roce 2016 veřejnou dražbu parcely 1895 m2 trvalého travního porostu přímo tady v Popovicích, do které nikdo zasahovat nemohl a překazit ji také ne. Po dlouhých pěti letech jsme dostali novou šanci na to, umožnit poníčkům alespoň částečnou pastvu. Už se nemohu dočkat, až je zase uvidím spokojené a šťastné pást se na zelené trávě :) V předchozích letech, kdy poníčkům chyběl pohyb a jen tloustli ze sena, to mělo za následek, že se rodila příliš velká hříbata, což způsobovalo jejich úmrtí při porodu. Také Myšákova maminka Orlanda zemřela po porodu císařským řezem i s krásnou klisničkou a o hříbátko přišla i Britney a Vlosinka. Pokusili jsme se to napravit alespoň snížením krmných dávek sena, ale přirozený pohyb je přirozený pohyb.

Co se týče mého nadšení ze získání nové pastviny, to ovšem netrvalo dlouho. Má radost byla zkalena téměř ihned poté, co se místní dozvěděli o tom, že jsem tento pozemek v dražbě vyhrála zrovna já i přesto, že mi to nikdo "nedovolil" :). Jó to už tak ve veřejných dražbách chodí. Připadala jsem si jako ďábel.. Když jsem vjela, nebo vešla do té dlouhé ulice a mířila na její konec ke své nové parcele, ulice se vylidnila. Všichni zalezli do domů a dvorů a ti, kteří to nestihli, odvraceli hlavy, nebo se začali dívat do země, aby o mne ani pohledem nezavadili. Když se náhodou na mne někdo z nich přece jen podíval, ihned se začal rozhlížet, jestli ho náhodou někdo neviděl. Bu bu bu, vy křesťané, co chodíte do kostela, vy co jen škodíte a ubližujete, "šak" na vás taky jednou dojde..... :) To musím mít asi velkou moc, když se mne všichni tak bojí :D.

A já tam chodila sázet stromky..............

Někdo potom po vytyčení pozemku opakovaně vytrhával hraniční sloupky i s betonem a geodetickými body a přesto, že ulicí neprojde ani myš, aby zůstala nezaznamenaná místní FBI, drancování "nikdo neviděl". Ani 80% osadního výboru, který v této ulici bydlí, o ničem neví. Když jsem jako ohraničení své parcely nechala navézt téměř tunové hraniční kameny (ani 1cm2 vně pozemku), pro změnu začali vymýšlet částečné vyvlastnění, a byla jsem kvůli tomu dokonce pozvaná ke starostovi. Takovou péči si snad ani nezasloužím. Takže jak vidíte, nemáme to tu jednoduché ani my, ani zvířata. Až budu tuto parcelu oplocovat, bude nezbytné pořídit i kamery na hlídání. Zdejším sportem je totiž zabíjení a ničení. A když už nejde ničení fyzické, tak alespoň psychické. A motto místních starousedlíků je: " Když to nemám já, nebude to mít nikdo jiný". No stěhovat se nebudu, tak si na mne holt musí zvyknout. A hlavně na to, že na mne žádné výhružky, ani pomluvy neplatí. To bude tou valašskou krví.

V současné době jsou součástí našeho stádečka minipony v kohoutkových výškách 76 - 84 cm:

Tady dole to byla ještě idylka.